Mýtus číslo 3¨
Šla sama, pozdě večer, temnou uličkou
Šla SAMA - Třísk, plác, bum, mlátím si hlavou o zeď, už jenom, když o tom píšu. Jistě mi dáte za pravdu, že jsou prostě situace, kdy zkrátka nejde, abyste někam nešly samy. (Pracovní schůzka, pohovor, Au - Pair)
Rodiče, i různé organizace nám radí, abychom raději vždycky chodily minimálně ve dvou, nebo, pokud jsme třeba v práci, abychom požádaly o doprovod například kolegu, nebo kolegyni z práce. K tomu mám hne dvě připomínky. Pokud máme možnost volby a rozhodneme se využít doprovodu kolegyně, nabízí se mi otázka, kdo pak doprovodí tu kolegyni ?
Druhá věc, která mi leží na srdci, je ta, že i když jdete ve dvojici, nemáte jistotu, že si na Vás někdo netroufne. Násilníka nezadrží nic v tom, aby Vám ublížil ! To, že jste si chtěla navodit aspoň trošku pocit bezpečí, je naprosto v pořádku. Pokud se i přesto stane, že Vás někdo přepadne, hlavně si nic nevyčítejte. Pokusila jste se pro své bezpečí udělat , co bylo ve Vašich silách. NENÍ TO VAŠE VINA ! Tato událost se totiž, bohužel, ovlivnit nedá. A to dokonce ani v případě, že jste dvě. Jako názorný příklad, že se to může stát, můžeme vidět ve filmu Smrt stopařek https://www.ceskatelevize.cz/porady/19883-smrt-stoparek/
(psycho na tom je, že moje mamka byla jejich spolužačka)
Varianta č. 2 Pokud jste na pracovním večírku, a cestou domů Vám kolega nabídne doprovod, záleží samozřejmě jen na Vás, zda jeho nabídku příjmete. Pokud jste dlouhodobí kolegové, budete muži pravděpodobně důvěřovat , vidět v něm potencionální štít, a doprovod příjmete.
Všechna čest vyjímkám, (není jich mnoho, ale přesto pořád existují). Pokud na tu ,,vyjímku" narazíte, máte opravdu štěstí. Pokud ale ne...může se stát, že Váš ochránce se se promění ve Vašeho nepřítele...
Nechci tím nikoho očerňovat, ani všechny házet do jednoho pytle. Chci jen zdůraznit, a hlavně vymýtit tu část mýtu, kdy je žena napadána proto, že je sama. Tato událost je totiž neovlivnitelná, ať už někam jdete sama, nebo nikoli !
Pokud jste například ráda sama, potřebujete vypnout od společnosti lidí, nebo jste se právě přestěhovala a nikoho neznáte, je to naprosto v pořádku ! Pohybovat se totiž z bodu A, do bodu B, je stejně tak přirozené, jako dýchat vzduch ! Co naopak není přirozené, je násilníkovo chování ! Nikdo nemá právo Vám ubližovat !
V NOCI / VE TMĚ
Další nesmysl, který nedovedu pochopit !
Myslím, že takovou situaci už zažil snad každý. Ať už se jedná o ty, kteří mají zaměstnání na směny, nebo se například vracejí z oslavy. Jsou prostě určité události, nebo povinnosti, které nám neumožňují vrátit se domů ještě za světla. Kupříkladu v určitém ročním období se stmívá už kolem 16:00 hodiny. To pak jako máme počkat do druhého dne, než zase začne svítit slunce a teprve pak se někam vydat ? Trochu úlet, ne ? Navíc, co se násilníků týče, jsou už dokonce tak drzí, že už znásilňují i za bílého dne, kdy je slunce ještě v plném proudu ! Takže argument ,,v noci/ ve tmě " je IRELEVANTNÍ !!!
Poslední část mýtu : TEMNOU ULIČKOU
Nejednou se mi stalo, že aby mi neujel poslední spoj domů, musela jsem jít zkratkama, kterým bych se často i ve dne obloukem vyhýbala. NĚKDY ale není zbytí. Třeba když takovou temnou uličkou/ parkem / podchodem , procházíme denně v místě našeho bydliště. Právě toho útočníci zneužívají a schválně si vybírají taková místa, kde je oběť v minimálním kontaktu s veřejností. Bohužel to ale taky není vysloveným pravidlem. Jak už jsem zmínila v podkategorii výše, útočníci jsou čím dál tím otrlejší, agresivnější a bezohlednější, takže už pro ně není problém zaútočit na veřejném místě, jako je například nákupní centrum, parkoviště, ba co hůř, může Vám narušit místo, které je pro Vás majákem a přístavem bezpečí a tím Vám vzít pocit jistoty. Může Vás zatáhnout do vlastního bytu...
A taková místa už se temným místům nepodobají, nemám pravdu ?
JAK TO MŮŽE VIDĚT SPOLEČNOST ? : To už vlastně můžeme vyčíst v názvu mýtu
JAK TO VIDÍM JÁ : Nezáleží na ročním období, na místě, ani čase. Za každých okolností je tento čin činem trestným a neomluvitelným.
Zapamatujte si, prosím ! Říká se , kdo je připraven, není překvapen. Jenže na tuto událost se nijak připravit nedá ! Stát se to může kdykoli, komukoli a kdekoli
Vyvracíme mýty
Mýtus číslo 2
"Oběť pachatele většinou nezná"
S tímto nesmyslem si, prosím, také dovolím nesouhlasit. Je to právě naopak. V drtivé většině případu totiž oběť pachatele zná. A bývá to zpravidla ten, od kterého bychom to čekali nejméně. Ten nejbližší.
Co je na tom nejhorší, je fakt, že ti, co by nás měli chránit před těmi, kterých bychom se měli bát, nám sami ubližují. Ať už je to opravdu nejužší rodina, jako například otec, bratr, strýc, nebo i lidé, ve které máme jistou důvěru a bereme je jako někoho, na koho se v případě nouze můžme obrátit. Jsou jimi například kamarádi, trenéři nějakého kroužku, učitelé, či snad dokonce šéfové.
Opravdu smutnou statistikou je, že oběti trestného činu, které na nich spáchali jejich blízcí, či dokonce známí, tuto zkušenost nehlásí z několika důvodů . Jedním z nich je strach z reakce okolí. Dcera je znásilněna svým otcem, ale stydí se to přiznat mámě. Pociťuje obavy z toho, že by jí nevěřila . Názorným příkladem nám může být televizní seriál Soukromé Pasti, konkrétně díl - tatínkova holčíčka.
Pokud jde o znásilnění nadřízeným, většinou žena věc neohlásí proto, aby nepřišla o místo, bojí se veřejného pohoršení, v případě, že žena požádá o zvýšení platu, může ze strany nadřízeného dojít k neakceptovatelným návrhům. ,,Když se se mnou vyspíš, budeš mít lepší platm lepší pracovní místo" atd...
Možná si říkáte, že slušná žena by na tohle nikdy nepřistoupila, jenže psychickému nátlak agresora se dá mnohdy jen těžko bránit. Ať už žena chce, nebo ne, násilník ji prostě donutí.
Když nakonec k pohlavnímu styku dojde, neobejde se to bez výhružek typu : ,,Jestli to na mě řekneš, postarám se o to, aby si už nikdy nenašla práci.
I když se mi to říká lehce, vím, že je to více než těžké, ale pokud se rozhodnete bojovat a oznámíte toto neakceptovatelné jednání, věřte mi, že to nebudete vy, kdo si nakonec bude muset shánět novou práci.
Kapitola sama o sobě v tomto tématu , je znásilnění vlastním manželem. Některým to možná může přijít směšné, jinému nesmyslné, avšak pravda je taková, že se to stává častěji, než si vůbec dokážeme představit.
Někteří muži mylně považují své ženy za majetky, se kterými si můžou dělat, co se jím zlíbí.
Když mají chuť na sex, myslí si, že žena ji musí mít automaticky taky. Rádi používají slova jako : ,,Jsi moje žena, měla bys se mnou spát, nebo si začnu myslet, že máš jiného." Nebo ,,Buď mi koukej dát, nebo si najdu někoho lepšího."
Ti opravdu masivní agresoři se nabourávají do ženina sebevědomí. Například uráží jejich vzhled, postavu...na základě slovního útoku se většinou žena podvolí. Získává dojem, že je k ničemu, a že může být vlastně ráda, že s ní partner pořád ještě zůstal.
Dalším problémem znásilnění v partnerství, je dokazování. Když žena pohrozí svému partnerovi tím, že pokud ji znásilní, udá ho na policii, muž se pravděpodobně vytasí s argumentem, že to vlastně bude slovo proti slovu. Že jí nikdo neuvěří, protože nebude mít žádné viditelné důkazy.
Oběť se většinou na základě toho stahuje do ulity až nakonec uvěří tomu, že jí opravdu nikdo neuvěří a tím pádem ani nepomůže.
JAK TUTO SKUTEČNOST MŮŽE VIDĚT SPOLEČNOST : SEX ke vztahu neodmyslitelně patří a neměl by se tomu druhému odpírat.
Jak to vidím já : Ano, sex ke vztahu skutečně patří. Jenže pouze k vyzrálému vztahu plném lásky a pochopení. Pokud je ve vztahu někdo jenom proto, aby ukojil svoje sexuální touhy, nikam to nepovede. Žena totiž není robot bez emocí a citů. Je to rovnocenná partnerka, která má právo odmítnout. A pokud je její partner chápavý a společností nezkažený, bude to respektovat.
Příklad : Znásilněná žena se svěří se svým traumatem manželovi. Ten ji navrhne, aby vyhledala odbornou pomoc. Když žena absolvuje několika týdenní terapii, manžel se domnívá, že se tímto krokem vrátí všechno do normálních kolejí...jenže...opak je pravdou...
BACHA ! Znásilnění je něco, s čím se člověk nemusí vyrovnat třeba celý život (ale samozřejmě může) oběť tedy nemůže přirovnávat například k automobilu, který dáme do servisu a vrátí se opravený...žena je křehká bytost, která k aspoň částečnému smíření potřebuje moře a moře času. Je normální, že se jí otřesný zážitek vrací a bojí se jakéhokoli kontaktu. Pokud ji partner přesto k sexu nutí, není o nic lepší než ten, který jí ublížil !
ZAPAMATUJTE SI : Znásilnění je znásilnění, ať už se odehrává v parku, v MHD a nebo ve vaší posteli.
¨
Jak už jsem jednou řekla, aby se z běžného sexu nestal trestný čin, NESMÍ v něm chybět prvek svobodné vůle !
V jedné odborné knize jsem se dočetla, že celých 20 % obětí svých psychotraumat uvádí svoji rodinu .
Což mě vede k zamyšlení...když už se člověk odevzdá do rukou policejního orgánu a neneajde tam pochopení, a nenajde ho třeba ani u odborníků , například psychiatrů, psychologů, spoléhá na to, že mu třeba pomůže jeho vlastní rodina.
Jenže co když právě ti, co nás mají chránit, jsou těmi, kdo nám ubližují ? I když se o tom moc nemluví, tyto případy existují . Oběť dlouho přichází do styku s agresorem. Násilí se často opakuje, oběť se bojí svěřit blízkému okolí, ať už z obavy z nedůvěry , tutlání, či popírání (v naší rodině se tohle stát prostě nemohlo), bagatelizace nebo dokonce strach z toho, že bude osočována ze spoluviny. Existují i případy, kde se dělá, že se nevidí, co se děje. Názorně to můžeme vidět v televizním pořádu Soukromé Pasti , příběh : Tatínkova holčička https://zavislak.to/serial/soukrome-pasti/s01e07
V případě, že je oběť ještě dítě, situace bývá mnohem horší, protože si často neumí říct o pomoc, má strach, který dokáže paralyzovat, co hůř, jsou známy i případy, kdy dítě je přesvědčováno o lži, že to, co se mu děje, je normální. To je zase mýtus sám pro sebe, takže se k tomu vrátím až později.
¨
CO ŘÍCT ZÁVĚREM ? Nechci, aby to vypadalo, že znásilnění neznámým pachatelem se takřka nestávají, to vůbec ne. Sama znám někoho, kdo si toto utrpení prožil právě tímto způsobem. Chci jen uvést na pravou míru, že ačkoli se to nezdá, případů, kde oběť pachatele nezná, je podstatně méně, než případů, kdy je oběť s pachatelem v téměř každodenní kontaktu.
Vyvracíme mýty
Mýtus číslo 1
"Sadomasochisticky zaměřená žena si nese menší trauma ze znásilnění"
Je to docela dlouho a přece ne tak dávno, co na pultech českých knihkupectví přistála první vlna bestselleru ,,Padesát odstínů šedi", která se o několik let později dostala i na plátna kin, kde se patřičně dlouho promítala . Rok na to se promítala i druhá část trilogie ,,Padesát odstínů temnoty" a rok poté závěrečná část ,,Padesát odstínů svobody"
Věřím tomu, že nejedna žena, si představovala, jaké by to bylo, kdyby se svým partnerem prožívala to, co Christianem. Mě osobně se nejvíc líbil první díl, protože tam toho bylo vlastně nejvíc.
A i navzdory kritice spousty diváků, jako celek to byl velice zajímavý příběh. (tedy alespoň tak to vnímám já.) Samozřejmě, ne každý na to musí mít stejný názor.
Kdysi zakázané téma ,,Sadomasochismus" je dnes běžně prohlížený výraz ve starém dobrém vyhledávači - strýčku Googlovi.
No a co ? Můj velmi dobrý kamarád říkal, že pokud s prováděnou činností souhlasí obě strany, je jim příjemná, a nikomu při tom neubližují, je to pouze jejich věc a nic, opravdu vůbec nic na tom není špatného.
Proč jsem ke zboření tohoto mýtu použila právě oněch ,,Padesát odstínů šedi ?" Protože mezi Annou a Christianem je vidět zásadní věc. A to DŮVĚRA V PARTNERA.
Záchranné slovo, hranice...jistota v to, že partner nám v dané situaci nikdy neublíží. Že bude respektovat pevně stanovené záchranné slovo, naši intimitu, naše hranice...
Bez toho by sex neměl proběhnout. A ne jen ten ,,zvrhlý" (schválně jsem napsala uvozovky) ale i ten ,,normální ".
A právě tohle je ten rozdíl.
HRA NA ZNÁSILNĚNÍ ?
Proč ne ? Možná mě budete soudit, možná právě i vy patříte mezi ty, které (kteří ?) mají rádi hru na znásilnění. Rádi si dopřejete večeři při svíčkách, západ slunce a hodiny strávené koukáním na noční oblohu, ale v posteli prostě toužíte po něčem jiném ? Věřte mi, že je to naprosto normální. Tělo si samo řekne, co mu dělá dobře.
V tom je právě ten vtip. Už z toho názvu to vyplývá. HRA na znásilnění. Hra znamená vyřádit se s dětskou nevinností. Není to doopravdy. Nikomu se neubližuje. Je to jen HRA.
Hra,co má vlastní pravidla, která může kdykoli skončit. Hra, kdy se nám nic nestane, protože víme, že ji hrajeme s někým, kdo by nám skutečně nikdy neublížil.
Stejně tak je to i v případě jiných sexuálních odchylek.
Vždy jde o to bezpečí, o možnost volby. O partnera, ke kterému něco cítíme, ke kterému se můžeme přitulit, říct mu svoje obavy. O partnera, kterému když řekneme ,,NE", bude to plně respektovat a nezmocní se nás hrubou silou, ale naopak nás pochopí, podpoří.
Ten, co znásilňuje, se neptá ! Nedává možnost volby ! On si NEHRAJE ! Všechno je doopravdy. A v tom je ten rozdíl !
Jak by to mohla vidět zkažená společnost ? : Když to má ráda tvrdě, na co si teda stěžuje ?
Odpověď pro společnost : Na odebrání svobodné vůle. Představte si, jak by Vám bylo, kdyby Vám vzal někdo to, co potřebujete k životu. Kyslík. Podobné je to se svobodnou vůlí. Vám by se také líbilo, kdyby jste se stali pro někoho loutkou a on by za vás dělal všechno ? Mohl by Vám ubližovat, mohl by Vás nutit k něčemu, co Vám není příjemné ? Zamyslete se nad tím, jak by Vám bylo, než obětem trestného činu ublížíte svými slovy...
Zapamatujte si , prosím !
Ať už jste, či nejste sadomasochisticky zaměřená žena, máte plné a absolutní právo se po trestném činu znásilnění cítit se mizerně (ačkoli jsem si jistá, že toto slovo ani v nejmenším danou situaci nevystihuje)